[1] Co je na studiu ve středním věku těžké?
Jediné slovo – ego.
Když je vám třicet čtyřicet, jste zvyklí, že už ledasco víte, máte zavedené postupy, všednodenní algoritmy. Jakmile se pustíte do studia, programově se po vás chce zažité mechanismy promýšlet nově. Považte… Já: Jsem zvyklá psát takto. Vyučující: Zkuste to jinak. / Já: Vyložila bych to takhle. Vyučující: Promyslete to znovu.
Největší šrámy mé ego utržilo při zpětných vazbách na výstupy, které mě stály hodně úsilí, včetně diplomky. Já: Co si to dovolují takto mě hodnotit, když… jsem o dost starší / mám tolik zkušeností / mě to stálo tolik času. Automatické reakce k nezaplacení. Já vím, jistě přicházejí i v mladším věku. S přibývajícími roky mně osobně ale přijdou urputnější.
Náročných momentů bych našla víc, třeba to neustálé přepínání mezi Marií, co sedí, naslouchá a kontempluje a Martou, která obstarává všední chod věcí. Náročná i je zvýšená mentální zátěž. Nejtěžší mi ale přeci jen přijde udržet na uzdě ego, které tak nějak víc a urputněji jakýmkoli změnám vzdoruje. Všemi prostředky.
[2] Co je na studiu hezké?
Opět jedním slovem – mládí.
Představte si situaci. Přijedete strávit víkend intenzivním designovým sprintem se spolužáky o dvacet let mladšími. Během dvou dnů máte vymyslet řešení problému z kategorie wicked problems (zapeklitých problémů), jako třeba informační chudoba.
Asi po deseti minutách zjistíte, že o dost mladší spolužáci mají všichni objektivně lepší nápady než vy. Po úvodním šoku to ale vlastně začne být příjemné. Sledujete tu sílu a živelnost zpovzdálí a občas jen milým slovem podpoříte. Můj největší příspěvek k víkendu bylo popohnání indického číšníka, když nám v pauze na oběd docházel drahocenný čas. Dříve bych si připadala neaktivní, teď mi bylo dobře.
Mládí je v něčem drahocenné samo o sobě. Francouzský filosof Emmanuel Lévinas tímto slovem označuje akt odstupu od vlastního ega. Říká: Jakmile si člověk přestane usurpovat svůj pohled a prosazovat své algoritmy, stává se někým jiným, sám pro sebe novým, mladým.
Stávat se mladým se jistě neděje jen mezi mladými lidmi, a ani Lévinas to tak nemyslí. Moje zkušenost ovšem říká, že je to tak nějak přirozenější. Mládí ze své podstaty vytvářejí jistý nárok, který více než kde jinde nutí vidět věci nově, dosud nepoznaně.
[3] Jak moc jde o diplom?
Občas zazní takové skromné: o diplom vůbec nejde, pro něj to nedělám. Tak já otevřeně přiznávám, že mi o diplom šlo. Vysvětlím proč.
Když jsem se rozhodla studovat magisterské studium, věděla jsem, že nestuduji, abych nabyla nové dovednosti ke stávající profesi. Chtěla jsem změnit profesi od základů. Z lektorky se stát specialistkou na learning design a EdTech. Věděla jsem zároveň, že k tomu budu muset studovat i to, do čeho se mi vůbec nechce. Tedy třeba informační systémy, selekční jazyky, technologie sémantického webu a jiné libůstky z počítačové vědy.
Výběr akreditovaného programu na druhou stranu představoval určitou jistotu komplexity a úplnosti. Diplom jsem v takové situaci chtěla především jako doklad proměny, kterou jsem zamýšlela a jíž jsem ve výsledku prošla.
[4] Státnice jako porod?
Odstátnicovala jsem tuto středu. Během čtvrtka mi na sociálních sítích a různými kanály blahopřálo v poměru více lidí než při posledním porodu.
Státnice a porod? Co se zdá neporovnatelné, má přeci jen jeden společný rys. Stejně jako moje děti mě už čtrnáct let učí vidět každý den svět novýma očima, tak i čerstvě nabytá profesní identita nabízí perspektivy dosud nepoznané. Za obojí jsem nesmírně vděčná.
Shrnutí:
1) Ego se změnám brání.
2) Mládí jim pomáhá.
3) Diplom dokládá proměnu.
