fbpx

Obvykle píšu reflexi na konci roku, ale letos jsem se rozhodla jinak a ohlížím se zpět již takto v polovině.

Nové je pro mě letos především to, že mi vyrostly děti. Uvědomuji si to více než loni. Všechny čtyři jsou samostatnější, vypomůžou si, když je třeba, zároveň ode mě potřebují něco trochu jiného, než když byly menší. Znamená to pro mě především to, že si mohu nově dovolit kývnout i na práci, která je náročnější, zajímavější a také dále od domova.

Nové je také to, že jsem po třech letech dokončila magisterské studium a žádné další studium (zatím) nezačala. O to zajímavější mi přijdou výzvy, které řeším v rámci pracovních povinností. Mám ráda, když se učím něco nového a to se naštěstí i v práci, která mě živí, stále děje.

 

Learning designerka a úřednice

Dlouho jsem si to nechtěla připustit, ale už jsem schopná to o sobě říci, jsem learning designerka a také jsem úřednice ve státní správě. Znělo by mi to zvláštně, kdybych u Terezy Matějčkové nečetla, jakou úlohu přisuzoval úřednictvu Hegel. Podle něj je byrokracie tím, co nebere svobodu, ale naopak ji umožňuje. Tím, že některé procesy na sebe přebírá a nenechává jednotlivce se o nová řešení znovu a znovu pokoušet.

Úplně typická úřednice ale asi také nejsem. Pracuji na částečný úvazek ve skvělém, inovativním e-learningovém týmu na Národním pedagogickém institutu ČR a moje práce je všechno jen ne stereotypní. Letos mám například na starost online kurzy k problematice nadaných žáků a k tématu ústavní péče. Stále se věnuji online podpoře kvalifikačních studií Ředitel manažer a Lídr školy a nově věnuji pozornost také tématu revizí Rámcových vzdělávacích programů.

Co má pro mě velkou hodnotu, je náš tým. Jolča, Lenka, Martina, Dáša, Naty, Hanka, Katka, Michal, Alena a Peťa a na jaře také stážisté Adéla, Štěpánka a Matěj jsou tím, co tu naši malou byrokracii dělá skutečně zajímavým místem. Hlavně díky nim se moje role mohla za uplynulý rok trochu proměnit, z juniorní na seniorní. Mám teď kromě psaní textů pro kurzy na starost také koncepci a řízení části těchto projektů.

 

Informační vědkyně

V lednu jsem udělala státnice a zakončila tak po třech letech magisterské studium Informačních studií a knihovnictví. Diplomka i státnice dostaly hodnocení A, což pro mě bylo dost překvapení. Když jsem před pár lety dokončovala studium učitelské kvalifikace, státní zkoušku jsem neudělala a musela ji opakovat. Nějak jsem si to nastavila jako standard.

Příprava na státnice pro mě byla zajímavá ještě v jedné věci. Uvědomila jsem si, že se moje role za uplynulé tři roky kromě learning designu stočila ještě jinam, k informační vědě. Studovat jsem kvůli ní nešla, a přesto si mě takto našla. Zajímavé je, že informační věda hezky navazuje na sémiotiku, kterou jsem absolvovala před 17 lety jako svůj první magisterský obor. Dlouho jsem myslela, že to byl obor jen tak do šuplíku a ono se přitom ukazuje, že je to jinak. Jsem nově informační vědkyně a tenhle svůj otevřený šuplík jen tak zavírat nebudu.

 

Chci lépe psát

Na každý rok si dávám nějaký učící cíl. Letos chci lépe psát. Je to logický krok, byť se to pod vlivem současného mindsetu kolem generativní AI, může jevit divně. Lepší psaní se mi hodí jednak v práci, jednak abych vyjádřila přetlak myšlenek, které se mi honí hlavou.

Inspirací mi jsou třeba Notes to Self od Luciana Floridiho nebo krásné, poetické články Terezy Matějčkové pro Echo24. Zjistila jsem ale, že se potřebuju trochu rozmáchnout. Zhuštěných, zjednodušených textů mám dost v práci. Zhuštěně se vyjadřuji také ve svých EdTech newsletterech, kterých jsem za letošek taky už pár napsala (myslím 10, chodí 5000 lidí a pravidelně je čte asi půlka z nich)

Teď jsem ale potřebovala jít do hloubky i do šířky. Začala jsem tedy v dubnu pro sebe psát teoreticko-filosofické eseje. U šuplíku se mi nakonec zůstat nechtělo, tak jsem z nich vytvořila knihu a tu z kraje července poslala do světa jako otevřený vzdělávací zdroj (OER). Nese název Learning design pro učitele a lektory.

Předemnou teď stojí úkol nejen psát, ale naučit se také publikovat. Zatím nevím kde, nevím jak a vlastně ani nevím proč, ale mám pocit – a jak ukazuje Daniel Kahnemann, pocit stačí – že právě tohle je moje next best thing, příští správná věc.

Mimochodem, kvůli psaní jsme se po letech četby převážně v angličtině vrátila také k češtině a je to vlastně fajn.

 

Lektoruji, řečním, organizuji

Vedle práce ve státní správě stále zůstávám na volné noze. Mojí cílovou skupinu i tady tvoří převážně učitelé a lektoři. Stále častěji bez ohledu na téma je lektoruji v režimu train-the-trainer, tedy modeluji to, co chci předat a přitom nahlas reflektuji, co dělám.

V lednu jsem takto lektorovala pro AI dětem, v únoru pro Ústav jazykové a odborné přípravy (ÚJOP) UK a pro Učitelnici, v březnu jsem vedla dva workshopy na metodickém setkání lektorů Národního pedagogického institutu ČR na Vysočině, v dubnu jsem školila online pro Česká centra, v červnu pro Katedru anglického jazyka a literatury Pdf MU v Brně a těsně před prázdninami znovu pro ÚJOP v Poděbradech.

Velkou radostí jsou pro mě setkání, diskuze a konference.

V lednu mě Ivana Böhmová pozvala na metodické setkání lektorů umělé inteligence pod hlavičkou NPI ČR.

V únoru jsem měla příspěvek v Brně na konferenci pro knihovníky Citakon 2024. Bylo to poprvé, co jsem povídala něco knihovníkům a bylo to moc fajn. Ráda bych do budoucna této cílové skupině věnovala více pozornosti.

V březnu jsem organizovala čtvrtý ročník online konference Učíme jazyky ONLINE. Příspěvek jsem neměla žádný, soustředila jsem se, abych zajistila dobré zázemí ostatním řečníkům. Podle zpětných vazeb se letos konference povedla, hlavně příspěvky pro začínající lektory jazyků. Účastníků bylo kolem 2000, pozitivních zpětných vazeb přišlo přes stovku.

V dubnu jsem jela znovu do Brna, tentokrát na pozvání České křesťanské akademie, diskutovat s Michalem Černým a Jiřím Barošem o AI a spiritualitě. Měla jsem radost ze setkání i inspirativní komunity, která se v Brně tvoří kolem p. Josefa Hurta, mého duchovního doprovázejícího.

V květnu jsem měla konferenční a lektorské volno, tak jsem si vymyslela a zorganizovala webinář o learning designu. Živě či ze záznamu se k němu připojilo 40 učitelů, kteří za svoji účast zaplatili. To je pro mě další důkaz, že learning design v Česku posiluje.

Koncem června jsem na mezinárodní konferenci DisCo 2024 prezentovala práci našeho e-learningového týmu NPI, konkrétně online podporu Lídra školy a kombinované Aktualizační studium pro ICT koordinátory. DisCo mi přijde zajímavé svými tématy v oboru distančního vzdělávání i mezinárodním zastoupením mezi řečníky.

Od ledna do května jsem měla tu čest setkávat se s learning designery v inspirativní komunitě kolem Vaška Formánka a Veroniky Něničkové. Jsem jim vděčná, že mě zvou. 

Všechny tyhle akce mám ráda, neboť se vždy ráda potkám s lidmi a ráda s nimi debatuji na odborná i méně odborná témata. Život v současném světě sice probíhá v kontinuu online a offline komunikace, přátelská setkání mi ale přeci jen trochu více vyhovují, když jsou naživo.

 

Co jsem četla a poslouchala

Stále nečtu beletrii, ale aspoň už čtu občas česky.

Četla jsem:

Luciano Floridi: Ethics of AI; Luciano Floridi: The Logic of Information; Kate Crawford: Atlas of AI; Tomáš Morávek: Nebuď p*ča; UNESCO: An EdTech Tragedy?; Nick Srnicek: Platform Capitalism; NATO: The NATO Advanced Distributed Learning Handbook; Luciano Floridi: Information, a Very Short Introducation; Ladislav Hejdánek: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti; Daniel Kahnemann: Thinking, Fast and Slow; Claudia Goldin: Family and Career; Lucy Crehan: Cleverlands; Michal Černý: Podněty ke spirituálně-kulturní identitě vzdělavatele v dnešní době; Tereza Matějčková: Kdo tu mluvil o vítězství a Hannah Arendt: Eichmann in Jerusalem, A Report of the Banality of Evil.

Na Spotify se mi playlisty mění co měsíc. V lednu jsem poslouchala samou melancholickou hudbu, hlavně Rach, na nich jsme byli s Mariánkou a Tendym dokonce naživo. V únoru mi Karolína dala k poslechu portugalskou kapelu Oquestrada. V březnu mi dělalo radost Fajn rádio, hlavně moderátoři Jasmin a Marty. V dubnu jsem se vrátila k poslechu kanadského folk-punku The Dead South. Květen a červen jsem v autě prozpívala, protože po 30 letech vyšel v audio podobě koncert The Kelly Family z Westfallenhalle. Tak mám radost, že to ve mě žije i po takové době. 

 

Nejen práce

Čím víc prostoru mám teď na práci, tím víc si vážím volna. S manželem vychováváme čtyři děti, většinu volného času tedy věnujeme jim. Pro mě je ale letos důležité, že jim ho věnuji trochu jinak.

Po střelbě na UK, kde zemřela Klárka, jsem začala pravidelně cvičit. Zkušeností posilovny mě provedla Terka, sestra Klárky. Celé to pro mě bylo důležité a rozhodně jsem více dostala než dala. Důležité je pro mě také to, že do posilovny chodíme s dcerou.

S dcerou, její kamarádkou a mojí kamarádkou Hankou jsme si také naplánovaly Camino de Santiago. Jako trénink jsem si daly pár turistických výšlapů a jeden dvoudenní na Říp. Camino se nám na přelomu června a července povedlo od začátku do konce. Děkuju za to na všechny strany.

Běhat do lesa a kolem řeky chodíme s manželem a někdy v doprovodu dalších dětí. Je to hezké, mnohdy terapeutické a stává se z toho rodinná tradice.

S mladšími kluky jezdím do jump parku, plavat nebo na kolo. Se starším synem plánujeme lekce bojových sportů a lezeckou stěnu.

Velkou posilou v tom všem rodinném je mi Jana na WhatsAppu.

 

Co se nepovedlo

Byť to může z dosavadního popisu vypadat, že se vše daří, je to skutečně jen zdání. 

Mnohem lépe jsem mohla zvládnout onboarding nových holek v práci. Nepovedl se mi tolik program pro pokročilé lektory na konferenci Učíme jazyky ONLINE. Měla bych být o dost pečlivější ve školní přípravě mladších kluků. Chtěla bych víc času věnovat širší rodině. Podařilo se mi uspořádat jen jedno sousedské setkání, ráda bych víc. 

Taky jsem se pustila do zahrady, ale moc mi to nejde. S puberťáky ztrácím trpělivost dříve, než by to bylo pro všechny výhodné. Sociální sítě mi pořád berou víc času, než bych chtěla.

Naštěstí jsme tedy letos neřešili žádné přijímačky, ani přestup na jinou školu, ale stejně jsem měla celý duben stažené hrdlo. 

Dost mě taky štve Arcibiskupství pražské, jak neohrabaně nakládá se synodou a i z jiných důvodů. Ráda bych měla lepší vztahy s vedením naší obce. A bohužel letos chodím víc na pohřby než svatby.

Co víc. Chtěla bych číst beletrii, ale když na to přijde, jen stále dokola poslouchám básně od Mary Oliver v podání Heleny Bonham Carter. Hlavně Wild Geese, to je báseň, která mi mluví z duše.

 

ODEBÍREJTE #EDTECH NEWSLETTER.

PŘIHLASTE SE K ODBĚRU NEWSLETTERU.

Tématem newsletteru jsou trendy ve vzdělávacích technologiích, lektorské i digi tipy, online vzdělávání. 

Jste úspěšně přihlášeni k odběru newsletteru.