fbpx

Pokud máte doma dítě s dyslexií, dysgrafií či dysortografií, dříve nebo později nejspíš budete řešit jak na cizí jazyk. Pokud jste učitel, s velkou pravděpodobností máte žáky s těmito specifickými poruchami učení ve třídě. Pokud jste dospělý, kterému nikdy úplně nešlo čtení, nebo máte pocit, že se v některých oblastech jazyka úplně ztrácíte, možná se toto téma týká i vás. Ať tak či tak, dnešní článek je pro vás.

Přináším v něm nejnovější poznatky v této oblasti a ukazuji cesty, kterými se můžete se svými dětmi, žáky či sami za sebe vydat.

Cizí jazyk je pro všechny, nejen pro vybrané

Uvádí se, že se specifickými poruchami učení se potýká 10% žáků a studentů. Dyslexie je nejčastější z nich. Dyslektici bojují s dekódováním jazykových znaků, jak v textové, tak v mluvené podobě. Nejde jim čtení, často mají problém i se psaním, a dokonce i s poslechem jazyka. Nese to sebou ale celou řadu dalších problémů. Hůře se jim věci pamatují, mají problém s organizací svých učebních aktivit, s organizací času obecně. Vedle rozpoznávání napsaných slov mohou mít problém i v rozpoznávání zvuků. Cizí jazyky pro dyslektika nesou celou řadu výzev.

V některých zemích jsou tito žáci osvobozeni od povinnosti absolvovat cizí jazyk (např. v USA mohou místo toho absolvovat mezinárodní znakový jazyk). V České republice je angličtina povinná pro každého. Obecně se mezi odborníky napříč národnostmi však již nediskutuje otázka, zda dyslektik do jazykové třídy patří či nikoli, ale otázka jak zorganizovat výuku, aby z ní těžili i žáci se specifickými vzdělávacími potřebami.

Jak říká speciální pedagožka Irene Konyndyk z University of Michigan ve stejnojmenné knize: „Cizí jazyky jsou pro každého“Klíčová jsou podle ní opatření. Vedle těch tradičních, jako je více času na úkoly, méně textu v diktátech či ústní zadávání úkolů, ukazuje řadu dalších. Takových, která lze jednoduše zakomponovat do chodu hodiny a přitom z nich těží celá třída.

Z opatřeních těží i nediagnostikovaní 

Každé dítě je jiné a rozhodně neplatí, že existují děti s problémy a děti bez problémů a mezi nimi je ostrá hranice. Zaprvé, specifické poruchy učení se vyvíjejí. Dítě, které s dyslexií bojuje v raném věku, nemusí mít v pubertě zásadní problém. Řadu omezení se dyslektik navíc naučí kompenzovat. A zadruhé, mezi dětmi ve třídě může být řada nediagnostikovaných, lehkých dyslektiků.

Jak ukazuje Judit Kormos, odbornice na specifické poruchy učení z University of Lancaster, opatření mohou nabývat různé podoby. Významná je práce se skupinovou dynamikou a budování kolektivu, roli hraje rozestavění lavic ve třídě, důležité jsou třídní rituály. Dyslektikům dále pomáhá názornost. Nápomocné mohou být tedy vizuální pomůcky rozvěšené po třídě.

Uvádí, že velmi užitečná je pro dyslektiky práce s mentální mapou, barevné kódování určitých gramatických jevů, zobrazování látky prostřednictvím plakátů či tabulek, viditelně zaznamenaná aktuální slovíčka k naučení, apod.

Z hlediska organizace hodiny je pro dyslektika zásadní určité ukotvení. Je třeba učit explicitně. Na začátku hodiny je vhodné uvést cíle dané lekce, v průběhu zopakovat, co právě probíráme, na konci shrnout a načrtnout, co se bude dít dál.

Specifickou podobu pak nabývají úlohy čtené a psané. K tomu ale zase někdy příště.

Multisenzorické učení: učení všemi smysly

Obě autorky se shodují, že u dyslektiků hraje klíčovou roli názornost, a to pokud možno názornost nikoli pouze textová, nýbrž také názornost obrazová, zvuková, ale i hmatová, tělesná a zkušenostní.

Snadno se to představuje na výuce slovíček. Pro dyslektika je velmi náročné vyvozování významu z klasického překladu: dveře-door, otevřít-open, jít-go. Musí vlastně dekódovat hned dva znaky. Mnohem výhodnější je jít na to zkušenostně, říci dyslektikovi „go to the door and open it“ a nechat ho dveře otevřít.

Když se probírá stupňování přídavných jmen, pomůže zobrazit vše prostřednictvím grafu, ale klíčový je stejně dril. Toho docílíte například klasickou hrou Přihořívá. Učitel nechává žáky hledat po třídě poklad. Ke správnému nasměrování používá slova cold, colder, warm, warmer. Je tu legrace, dril, poslech, ale zejména je tu záhada, kterou je třeba rozplést. Význam znaku se přímo přiřazuje k řešení konkrétního problému.

Konyndyk vedle toho doporučuje neprobírat během hodiny příliš velké množství látky. Drilovat a automatizovat prostřednictvím rozličných a zajímavých aktivit. Nechat díte prožít si úspěch. Poté si zaznamenat naučené vizuálně, např. prostřednictvím mentální mapy, kterou si sám žák vytvoří. A často se k látce vracet.

Naslouchat a mít důvěru

Být v roli učitele či dokonce rodiče žáků se specifickými poruchami učení s sebou nese požadavky navíc. Konyndyk říká, že klíčové je zaprvé, naučit se naslouchat hlasu takových žáků a zadruhé, mít v ně dostatek důvěry.

Z vlastní zkušenosti doporučuje zapojit do učební rutiny tzv. sebereflektivní deník, do kterého si žáci pravidelně zaznamenávají své úspěchy i neúspěchy. Učí se pojmenovávat své učební strategie i slepé uličky. Učí se jeho prostřednictvím přejímat odpovědnost za svoje učení. Sebereflektivní deník je mimo to také formou osobní komunikace s učitelem. 

Druhou úspěšnou strategií jsou pak dotazníky. Učitel prostě jednou za čas rozdá žákům ve třídě dotazník, aby se dozvěděl, co od něj žáci skutečně potřebují, jak jim může pomoci. Dejte žákům slovo, naslouchejte jejich hlasu, radí Konyndyk. Ti starší už si umějí říct, co od nás učitelů potřebují. Ty mladší musíme nechat, aby nás k tomu dovedly.

A druhý bod, užitečný zejména pro rodiče, podporujte u dyslektiků tzv. growth mindset, nechte je zažívat úspěchy a mějte důvěru v jejich schopnosti.

 

A OSOBNÍ POVZBUZENÍ NA ZÁVĚR:

Jedno z mých dětí má diagnostikovanou těžší formu dyslexie. Zatím jsem v tomto tématu na začátku jako rodič i jako učitel. Už teď ale vidím, že je to téma plné příležitostí. Určitě tedy můžete čekat, že se k němu budu opakovaně vracet, nahlížet jej optikou growth mindset a přinášet podporu a povzbuzení.