Milé čtenářky, milí čtenáři,
v únoru jsem se přihlásila na Tvůrčí psaní, v dubnu jsem dala výpověď ve stávající práci a v květnu jsem v podstatě změnila kariéru (už po několikáté, mind you).
„Musíme běžet, jak nejrychleji umíme, jen abychom zůstali na místě. A pokud se chceme někam dostat, musíme běžet dvakrát tak rychle,“ říká Černá královna Alence v Carrollově říši za zrcadlem.
Lewise Carrolla mám ráda. Nemám ale ráda využití této metafory v souvislosti s digitalizací a tempem nástupu emergentních technologií. A už vůbec ne s celoživotním vzděláváním, které má být nástrojem udržování tempa.
Nemyslím, že by se celoživotní vzdělávání mělo připodobňovat zběsilému úprku. Já si jej představuji spíše jako kokon, do kterého se vždycky na nějaký čas zabalím a prožívám tu chvíli spíše jako setrvání nežli úprk. Všechno je v tu chvíli pomalejší, možná i těžkopádné. Trochu jako v říši za zrcadlem.
A když je čas, tak podobně jako Alenka zatřesu, čím je zrovna třeba, a sama sobě řeknu: „Přiznej se, že ses v tom snu proměnila!“
Když jsem si v únoru v Celetné vyzvedávala kartičku studentky celoživotního vzdělávání, ještě jsem netušila, že v květnu bude všechno jinak. Zpětně mě to ale nepřekvapuje, protože vím, co všechno dovede vzdělávání, pokud si dopřejeme ten luxus a dovolíme mu to.
Právě o tom, jak dovolit celoživotnímu vzdělávání, aby člověka vyhodilo z kolejí, je dnešní newsletter.
Těším se,
Klára Pirklová
Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Really?
Education for competitiveness je ve světě vzdělávání dospělých hlavním zaklínadlem už po několik desetiletí. Competitiveness a competence jsou v narativu andragogiky jako bratr a sestra. Rozvíjíme lidem kompetence, aby obstáli v konkurenci dalších lidí. To není málo, vůbec ne. Současně se nám tím ale porozumění pro rozvoj v produktivním věku dost zužuje. Vskutku je konkurenceschopnost jediným cílem, proč dospělé i po ukončení všech škol nadále vzdělávat? Třeba Komenský v novověku, kdy většina lidí byla negramotná a vlastně dnešním pohledem tolik číst a psát nepotřebovala, mluvil se zcela vážným důrazem o vzdělávání starců a kmetů. Že tím myslel lidi v dnešním předdůchodovém věku, to je jiná věc. Celoživotní vzdělávání jeho optikou nemá význam jen pro člověka produktivního a jeho nejbližší okolí, nýbrž pro svět v celé jeho komplexitě. Svět podle Komenského napravují staříci a stařenky, kteří se nikdy nepřestali vzdělávat.
Edukrastinace. Really?
Celebrita česko-slovenské andragogiky Braňo Frk loni odpálil bombu, když prvně v našem kulturním kontextu použil slovo edukrastinace, zahálka vzděláváním. Ten pojem je fakt líbivý, mně se taky líbí. Ale zastavme se na chviličku, než všechen ten poslech podcastů cestou z práce, hodíme do tohohle pytle. Vskutku existuje nějaká objektivní entita, která dokáže říci, kde edukrastinace začíná a končí? A dokáže to v tu chvíli samotný vzdělávaný? Dobře si vybavuju poznámku Umberta Eca, který v jedné knize radí s psaním diplomové práce. Velká myšlenka obvykle nepřijde cíleně, ale spíš náhodou. Šťastnou náhodou při čtení třeba i nekvalitního textu, při přemítání, při zahálce. Ano, psaní povídek, kreslení, pletení, angličtina, podcasty, to všechno může být edukrastinace, ale taky nemusí. Komenský chtěl, aby se kmeti vzdělávali, protože věřil, že tím ze sebe lépe vydolují, co jim bylo shůry dáno. Lidové rčení praví, že právě to se v apatyce nekoupí. To se totiž musí prožít a třeba zrovna během vzdělávání, které zdánlivě nikam nevede.
Nechat se vyhodit ze zajetých kolejí
Existuje ještě jeden koncept, který působí vedle kompetenčních modelů a edukrastinací velmi svěže. Pojmenovat se ho snaží už pár desetiletí filosofové v Evropě i Česku. Z českých nejhlasitěji Petr Prášek v knize Stávat se jiným. Název téhle knihy vlastně mluví sám za sebe. Jde o to, že člověk, ať chce či nechce, se v průběhu života nevyhnutelně neustále stává někým jiným. Někdy je to k horšímu, jindy k lepšímu. Edukace má přitom potenciál tenhle přirozený proces kultivovat. Má to ale jednu zásadní podmínku. Je třeba to vzdělávání dovolit. Dovolit si ten luxus nechat se doopravdy vyhodit ze zajetých kolejí. Gaston Bachelard říká, že člověk je starý právě jako jeho předsudky. Mládí v jeho chápání není tolik biologický věk jako celkový stav jedince. Asi si každý dokážeme vybavit lidi biologicky staré, kteří kypí nevídanou duševní svěžestí. V pojetí Bachelarda mládne ten, kdo se nechává z těch zajetých kolejí vyhazovat zcela cíleně a vědomě.
Mimochodem…
Mimochodem, mojí profesí je teď L&D, což není zkratka pro learning design, nýbrž learning & developement, jinak také profesní rozvoj lidí v organizacích. Mám za úkol vzdělávat dospělé, aby byli kompetentnější a více konkurenceschopní. Také bych se měla starat o to, aby se v organizaci příliš nerozmáhala edukrastinace. Ano, to všechno spadá do rámce L&D (zjednodušuju, je to mnohem bohatší oblast, jak o tom skvěle pojednává nová knížka Tomáše Langera). Já mám však jedno ohromné privilegium, a tím je místo, kde se tohle moje L&D působení odehrává a kde z podstaty věci nemít filosofický přesah tak úplně nejde.
—
Co nabízím na léto?
Zdarma: Stáhněte si digikuchařku pro výuku jazyků či publikaci o learning designu.
Za pár korun:
- Vytvořte za 2-3 hodiny vzdělávací výzvu pro své studenty.
- Využijte léto pro digitalizaci svých pracovních procesů.
- Inspirujte se postupy inovativních lektorů, kteří už doopravdy používají AI.
Trochu větší investice:
- Na léto mám 2 volná místa pro mentoring. Na otázky ohledně mentoringu moc ráda odpovím na e-mailu info@klarapirklova.cz.