Někdy se to dobře sejde, že spolu knížky nějak souvisejí a dohromady dávají smysl. To se mi v červenci nestalo. Nechala jsem se vést tím, co se mi zrovna chtělo číst.

Všemi se prolínala snad jen jistá filosofická linka.

 

Matějčková je velmi zajímavá osobnost a vše, co je na ní zajímavé včetně její rezignace na akademickou pozici na FF UK, se, jak jsem zjistila při čtení, promítá právě do této knihy.

Postupně prochází osm filosofů (Hegel, Shopenhauer, Kierkegard, Sartre, Weil…) a destiluje z nich jisté jádro postoje, který označuje rezignací.

Matějčková přitom opakuje, že rezignace je něco, co bylo živé u filosofů moderny, ale na co moderní společnost i humanitní vědy zapomněly. A všech osm cvičení dělá tak dobře a poctivě, že jí to od začátku do konce věříte.

Jsem ráda, že jsem si zrovna tuhle knížku vzala na Camino de Santiago.

Matějčková, T. (2022). Kdo tu mluvil o vítězství: osm cvičení ve filosofické rezignaci. Karolinum.

Hanna Arendt se v roce 1963 vypravila jako reportérka do Jeruzaléma, aby pro americký New Yorker napsala sérii článků o procesu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem.

Arendt v nich plynuje přechází z pozice reportérky k historické analýze a zase zpět. Až na několik momentů vlastně nemáte pocit, že čtete dílo, jež se zapsalo do dějin filosofie.

Velmi umně kombinuje analýzu dokumentů, detaily procesu se zamyšlením nad motivy Eichmannových činů. Slovní pojení “banalita zla” se objevuje prakticky až na úplném konci knihy. V tu chvíli však již nepochybujete, co se tím myslí.

Kniha je údajně historicky nepřesná. Filosoficky se jedná o brilantní práci.

Arendt, H. (2022). Eichmann in Jerusalem: A Report on The Banality of Evil. Pinguin Classics.

 

V červenci jsem také dokončila a do světa vyslala svou e-knihu o learning designu. 

Kniha je souborem teoreticko-filosofických esejů, tedy není to “kuchařka”, kterou by stačilo vzít a použít.

Kuchařky nejsou špatné, ale u tématu learning designu mi chyběl teoretický rámec. V knize jsem se tedy pokusila ukázat, co si learning design bere z pedagogiky a co z informační vědy a co to vlastně znamená pro praxi.

 

Pirklová, K. (2024). Learning design pro učitele a lektory. https://www.klarapirklova.cz/learning-design-pro-ucitele-a-lektory-e-book/

 

Je informace věc mezi věcmi či pojem, o němž nelze říci více, než zda je smysluplný a pravdivý? Takovou otázku si pokládá v knize Filosofie informace Jiří Stodola. 

Poctivě přitom prochází jednotlivá paradigmata, v jejichž rámci pracuje informační věda. Přechází od filosofické, resp. metavědecké perspektivy k informačně-vědné.

Nakonec přeci formuluje vlastní postoj: informace je také věc mezi věcmi a na tento fakt nemůžeme úplně rezignovat.

Stodola, J. (2015). Filosofie informace. Masarykova univerzita.

Při četbě Stodoly jsem si vzpomněla na Foucaulta, který zastává úplně opačný postoj a po letech opět otevřela Archeologii vědění, klasické dílo francouzského poststrukturalismu.

U Foucaulta mě vždycky fascinovalo, jak si dokáže obhájit svůj postoj. Stojí si za tím, že to, co se jeví jako přirozenost, je ve skutečnosti vždy dějinné. K přirozenosti se podle něj můžeme pouze blížit, a to prostřednictvím analýzy diskurzu. Žádným jiným způsobem to možné není.

Překračuje vše, co bylo do té doby jisté, hermeneutiku, strukturalisty a zejména všechny teorie, které si nárokují vlastnictví pravdy.

Foucault, M. (2016). Archeologie vědění. Herrmann a synové.

 

Pedagogika se vyvíjí pomaleji nežli svět technologií. Nepotřebuje ale přeci jen tváří v tvář digitálním technologiím znovu promyslet? Neměla by si pokládat trochu jiné otázky?

Tato kniha zkoumá pohledem pedagogického výzkumu vztah vzdělávání, digitálních technologií a designového přístupu k učení. Jedná se o soubor drobných studií, které se ptají po uplatnitelnosti designových principů a praktik v pedagogické praxi. 

Ukazuje přitom, že design je uplatnitelný na úrovni třídy, školy, ale také v rámci velkých kurikulárních změn.

Beetham, H., Sharpe, R. (eds.) (2019). Rethinking Pedagogy for a Digital Age. Routlage.

Jak napsat dobrý odborný text? Tuto otázky si pokládám už nějakou dobu, proto jsem sáhla po návodu od Jadwigy Šanderové. 

Je původně určen studentům sociologie, ale využitelný je podle mého názoru i mimo tento obor. Ukazuje totiž, jak si poradit s žánry jako recenze, referát či esej. 

Paralelně s touto knihou jsem ještě četla publikaci Writing for Publishing od Springeru. Co mě zaujalo, je rozdíl v akcentu.

Česká publikace se více soustředí na správné zvládnutí žánrů a stylu. Americká naproti tomu věnuje mnohem větší pozornost miskonceptům začínajících autorům.  Vyvrací představy o tom, že psaní vyžaduje talent, kdo toho víc přečte, ten práci lépe napíše nebo když je dílo dobré, bude jej číst každý. České publikaci by důraz na miskoncepty prospěl.

Jinak je to ale dobrý návod. Mimochodem, tyto drobné recenze jsem psala podle doporučení Jadwigy Šanderové. Sami posuďte, jak se to povedlo.

Šanderová, J. (2007). Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách. Slon.

 

PŘIHLASTE SE K ODBĚRU NEWSLETTERU.

Tématem newsletteru jsou trendy ve vzdělávacích technologiích, lektorské i digi tipy, online vzdělávání. 

Jste úspěšně přihlášeni k odběru newsletteru.