Kamarádka mi půjčila dceru, moje dcera se díky tomu nechala ukecat a nakonec jsem přemluvila i Hanku, tak jsme jely ve čtyřech.
Každý od Camina potřebuje něco jiného, já jsem potřebovala vypnout. Do diáře jsem si dokonce napsala: Úplně vypnout. To ale všichni víme, že něco takového se snáz řekne. Svůj domov si s sebou člověk nosí, ať je doma či není, jak v knize Poetika prostoru trefně ukazuje Gaston Bachelard.
Byť bych chtěla, těžko takto zpětně dokážu o Caminu napsat více než nasdílet pár snímků a popsat, co zachycují. Tak jsem jich pár vybrala. Myslím, že zachycují v pravém smyslu prázdeň, schólé, volný čas, jak jej popisuje Joseph Pieper a spolu s ním Radim Palouš. Tedy opak zaneprázdněnosti, aschólia. Možná se mi v tak radikální podobě povedlo to vypnutí prvně v dospělém životě. A to je asi také důvod, proč se poutníci na Camino tak rádi vracejí.
Belinho 29/6/24: Pohostinnost mě dojímá pokaždé, když někam jedu. Tady se na poutníky ale myslí opravdu ještě trochu jinak než na turisty jinde. Možná jsme měly kliku a možná taky ne a je to vskutku běžné. Každopádně třeba studny, kde se dříve jistojistě pralo, jsou teď přizpůsobené poutníkům a poskytují mnohdy pramenitou vodu. Zázemí a místo k spočinutí poskytuje i každý kostelík. A pak jdete lesem a z ničeho nic před vámi stojí konvice kafe a několik pytlíků brambůrek. Kafe mě dojme vždycky, ale tentokrát mě dojaly hlavně ty brambůrky. Taková vlídnost, taková obyčejná lidská vlídnost, kterou by jeden v takové míře nečekal.
Caminha 30/6/24: Nevím, jak jiné cesty, ale ta portugalská plyne většinu času po periferii, po okraji, v pohraničí. Některé vísky, kdyby tudy neprocházeli poutníci, nejspíš ekonomicky vůbec neprosperují. Výrazné je to tady v městečku Caminho. Našly jsme si takový malý penzion. Na fotkách i zvenčí vypadá moc hezky. Uvnitř čiší chudoba ze všech koutů. Není si nač stěžovat, nám stačí střecha nad hlavou. Ale napadá mě, že takhle tady asi lidé žijí. Uvnitř vlhko, odvrácená zeď z vlněného plechu a hned za ní vytížené koleje. Podvečer tedy trávíme na náměstíčku před penzionem a dýcháme čerstvý mořský vzduch téhle pohostinné portugalské periferie.
Oia 1/7/24: Mám sousedku a ta má manžela Portugalce. Jednou mi říkala, že si život v Polabí vybrali, protože jim učarovaly zdejší ranní mlhy. Cestou po portugalském pobřeží konečně chápu, co tím myslí. Každé ráno jde od oceánu takový zvláštní opar. Je slaný, teplý, ale ne moc teplý. Je a není to jako v Polabí. Takový příjemný mlhavý nádech. Ten zažíváme většinu dní. Jen některé dny odpoledne vyjde slunce naplno. Jako dnes. Dívám se na svůj odraz ve skle přímořského bistra a říkám si, že takhle, přesně takhle vypadá naplněný život.
Padrón 2/7/24: Po noci ve španělském Vigu, které nejspíš nikdy nespí, jsme potřebovaly pořádnou snídani na probrání. Zapadly jsme do malé nádražní kavárny, která jediná byla otevřená. S Hankou celé polámané, jsme měly chvíli, kterou žádný teenager nechce zažít. Přišlo nám to v té kavárně prostě hezké, a tak jsem si nahlas prozpěvovaly a občas procedily nějaké životní moudro. Byly jsme za polovinou cesty do Santiaga a možná nás trochu přepadla nostalgie, že už to nebude dlouho trvat a budeme se muset vrátit do obvyklého domácího rytmu.
Pontevedra 3/7/24: Cestou z Padrónu do Pontevedry jsme poprvé potkaly zvláštně zajímavý kříž. Z jedné strany ukřižovaný Ježíš, z druhé strany Panna Maria s miminkem v náručí. Od té chvíle nás provázel na řadě míst a zaujal nás všechny. Je to velmi silný motiv. Znak, který označuje dvě události zároveň a spojuje je do jedné. Přijde mi to pro Camino příznačné. Cesta, která je znakem a označuje nespočet příběhů a událostí.
Santiago 4/7/24: Příchod ke katedrále v Santiagu de Compostela je událostí jedinečného druhu. Co jsme dosud viděly rozeseté, poutníci různých aspirací, se tu schází v husté koncentraci. Už jen sledovat poutnické debaty na internetu zve do specifického světa o sobě s jedinečným diskurzem. Kdyby byl Michel Foucault poutník, napsal by o tom jistě knihu. Je to svět, v němž se všichni na všechno těší, vnímají to dobré, chovají se k sobě vklídně a žijí teď a tady. V Santiagu jsme si na oslavu vyzvedly v oficíně poutnické diplomy. Popravdě mě překvapilo, jak je to všechno oficiální. Ale chápu. To všechno patří k diskurzu a vy nechcete jinak, než se stát toho součástí.
Santiago 4/7/24: V kapli poutnického úřadu visel nevídaný obraz. Ježíš na něm žehná dvěma ženám. Dá se předpokládat, že jedna je Marta a druhá Marie. Popravdě ale z vyobrazení nedokážu říci, která je která. Není to ostře rozdělené na Martu pečující a Marii naslouchající. Obě vypadají současně zaneprázdněně a současně, jako by si v náročném dni našly pauzu. Ale ať už jsou to právě tyto dvě postavy nebo jiné, obraz mě uchvátil. Zachytil totiž najednou něco, co jinde bývá oddělené. Žena pracuje a dává si pauzu a obojí je dobré a tvoří jedno kontinuum. Obraz jsem vyfotila a uložila si jej do svého mobilu jako novou tapetu.
Porto 5/7/24: Cestou domů jsem vzpomínala na všechno to, co se najednou jevilo jako zvláštní vyprávění. Třeba to, jak jsme se octly ve vesničce Viladesuso a jak jsme tu nechaly mobil, který nám pak dva dny někam jinam nesla holandská poutnice. A jak jsme si pak ten mobil vyzvedly od recepční čtyřhvězdičkového hotelu Occidental Vigo. Ne, to se nemohlo stát ve skutečném světě. To se mohlo udát jen v nějakém zvláštním vyprávění, jemuž vládne jakýsi jedinečný a nadmíru vlídný diskurz.
P.S. Vyrážely jsme z Porta. Část cesty jsem se nechaly popovézt. Za 8 dní jsme nachodily 130 km (ale spíš 150 km), 2 další dny byly cestovní. Velkou službu nám udělala aplikace Camino Ninja, ale všechno ubytování jsme nakonec rezervovaly přes Booking. Ve čtyřech lidech už se vyplatí ubytování v soukromí, které ale není zkušenostně méně hodnotné než noci v albergues.