Milí lektoři,
možná se vám někdy taky – jako mě – zamotá hlava, když si představíte, kolik informací potkáte na internetu a jak není ve vašich silách to všechno pojmout, natož vyhodnotit.
“Skoč do vody a plav” – vrací se mi někdy jako hořká vzpomínka z plaveckého výcviku v druhé třídě. Děti v našem fakultním bazénu mají ten luxus, že si chodí do plavání hrát, zkoumat, objevovat a mezi tím prostě jednou zjišťují, že plavou kraula a že jim to jde.
S internetem je to podobné. “Skoč do vody a plav” může být legrace, ale taky se můžete utopit. V nekvalitních nebo dokonce nepravdivých informacích, anebo v obsahu, který je vám k ničemu.
Takže jsem se rozhodla vám dnes napsat elektronický dopis o (zajisté velmi) fascinující historii hypertextových odkazů, o legráckách s tím spojených i o zachraňování těch, kteří se ve všech těch hypertextech topí.
Vaše
Klára Pirklová
———————-
[1] Představte si… Je rok 1945. Muž – inženýr v letech – zasedá do svého koženého křesla a začíná psát článek s nenápadným názvem. Muž se jmenuje Vannevar Bush a právě píše svůj sen o vynálezu, který bude umět uchovávat všechny knihy, záznamy a sdělení. Bude pracovat mimořádně rychle. A bude fungovat něco jako druhá paměť. Bush tento vynález nazve slovem memex. Bushovy následovníci ale později volí jiné názvy – hypertext, world wide web nebo internet.
[2] Hypertextové odkazy mám já osobně nejvíc spojené s Wikipedií. Z jednoho článku se dostanu na desítky dalších. Někdy mi díky tomu docvaknou souvislosti, které mi chyběly. Častěji ale po hodině a půl zjišťuju, že jsem se proklikala od umělé inteligence k rozvodu Kim Kardasian a snažím se vzpomenout, jak se to stalo. Margaret Gould Stewart na TEDu ale připomněla, jak svět vypadal před rozšířením hyperlinků a že bychom ho možná ani zpět nechtěli.
[3] Mnohem více ale ve vodách internetu plavou senioři. Jak moc musí čelit dezinformačním řetězovým e-mailů, ukázali pečlivou analýzou mladí, ale šikovní středoškolští studenti. Mimochodem, moc hezký příklad mezigeneračního učení. A to chceš.
[4] Možná se v internetových vodách topíte také a nemusí to mít úplně souvislosti s fake news. Stačí, když je toho prostě hodně – hodně videí, podcastů, kurzů, výzev, online akcí zdarma. A někdy úplně stačí, že vám “inbox praská ve švech,” jak zpívá Pokáč.
[5] Nejspíš se mnou budete souhlasit, když řeknu, že žijeme v době, kdy se nejde nevzdělávat. Náš obor by nám utekl rychleji než Usain Bolt. Takže asi není úplně řešení knížky a kurzy zahodit, Youtube si zakázat a utéct do lesů. Druhý extrém je ale nezřízená konzumace. Znáte to. Binge watching online kurzů, non stop poslech podcastů, jedna výzva za druhou – to máte raz dva. Nakladatelství Jan Melvil spatřuje zlatou střední cestu ve schopnosti dělat si chytré poznámky.
[6] Já spatřuju zlatou střední cestu v práci pro druhé. Než na něco kývnu, říkám si – VYUŽIJU TO V NEJBLIŽŠÍ DOBĚ? Pokud sama sobě odpovídám ne, pak to nechám být. Pokud ano, pak do toho jdu naplno. Poslouchám, přemýšlím, dělám si poznámky a za nedlouho v proměněné podobně posílám dál. Jako třeba v tomhle newsletteru.
[7] Tato strategie se jmenuje SEEK – SENSE – SHARE. Určitě ji nevědomky také používáte. Akorát v tomto případě je to soubor vědomých a cílených kroků, která spadají pod celý velký koncept tzv. personal knowledge managementu.
[8] Dost bylo teorií. Chcete zažít něco legračního? Yes?! Tak tedy: Otevřete Google. Zadejte do vyhledávače slovo KITTEN. Klikněte na kočičí tlapičku (na monitoru vpravo) a sledujte, co se bude dít. Za tuhle blbost patří poděkování Pavlu Hodálovi, skvělému učiteli angličtiny a informatiky.
————–
Tohle je EdTech Newsletter, pravidelné psaní do e-mailové schránky o technologiích ve vzdělávání a o všem, co k tomu patří. A já jsem Klára Pirklová, autorka tohoto newsletteru, designerka online vzdělávání a máma 4 školáků.
Zaujalo vás téma dnešního newsletteru? Napište mi na info@klarapirklova.cz