fbpx

“Pedagog by neměl děti ‘nálepkovat’ […]  V praxi již mezi žáky existuje obecně přijatá nálepka: ‘Já jsem dyslektik, já tohle cvičení nemohu dělat.’ Přitom pro to často není objektivní důvod. Znamená to, že bychom neměli hodnotit žáka jako osobu, tedy používat tzv. posuzující jazyk. Jak již bylo řečeno, pro dítě je důležitá zpětná vazba – informace o tom, zda daný úkol zvládlo dobře, ve které části by mohlo řešit úkol jinak apod. Informace se má soustředit na daný úkol, podrobně popsat výsledek , ale i proces. Využíváme tedy popisující jazyk – hodnocení vztahujeme k úkolu, na rozdíl od jazyka posuzujícího, kdy je hodnocení vztaženo k osobnosti člověka samotného.

(Dvořáková, Koláč, Váňová, Tvrzová. Základní učebnice pedagogiky. Praha, Grada, ISBN 978-80-247-5039-2, s.112)

 

Otázka: Dyslektik – je to neměnná nálepka? 

Dyslexie, stejně jako dysgrafie či dysortografie jsou specifické poruchy učení. Rozvíjejí se na podkladě nedokonalého zrakového či sluchového vnímání. 

Obtíže se u různých žáků manifestují různě. Někdo může mít problém s úkoly na čtení s porozuměním. Jiný žák může mít problém s diktáty. Důležité však je, že u těchto obtíží není nic statické, neměnné. Žáci se učí obtíže kompenzovat, hledají vlastní funkční strategie, učí se sebeřízení v učení. 

Není tedy na místě označit je nálepkou “dyslektik”. Alespoň ne v tom smyslu, kdy by tato nálepka měla definovat neměnnou osobnost žáka, neměnnost jeho školního (ne)úspěchu

 

Otázka: Jak tedy s žáky se SPU komunikovat? 

V pedagogické literatuře narazíme na pojmy posuzující a popisný jazyk. Posuzující jazyk směrem k dyslektikům operuje s předpokladem neměnnosti specifických obtíží, strnulosti konkrétních opatření, nepředpokládá změnu. 

Popisný jazyk naopak předpokládá vývoj specifické poruchy učení. Posuzuje tedy aktuální situaci. Dává žákovi jasnou zpětnou vazbu o tom, jak se mu daří kompenzovat obtíže. Pomáhá de facto žákovi rozvíjet funkční strategie ke školnímu úspěchu. 

Příklad praxe, v níž se využívá posuzující jazyk: “Děti, tento rok po vás budu chtít, abyste přečetly 10 knih. Každý měsíc jednu. U dyslektiků mi stačí, když jich přečtou pouze 7.” 

Příklad dobré praxe, která je připravená na zpětnou vazbu za použití popisného jazyka: “Děti, tento rok po vás budu chtít, abyste přečetly 10 knih. Každý měsíc jednu. Tady mám seznam skvělých knih rozdělených podle obtížnosti. Ráda vám pomůžu s výběrem.”  

Samotný popisný jazyk pak pracuje s konkrétními fakty – např. počty stránek v knize, rozborem záznamu ve čtenářském deníku, porovnáním předchozích záznamů, poukazem na snahu apod. 

Popisný jazyk – narozdíl od popisujícího jazyka – v kombinaci s vhodnými opatřeními, zdá se, je jednou cestou ke školnímu úspěchu u dětí se specifickými poruchami učení.

 

Reference:

Dvořáková, Koláč, Váňová, Tvrzová. Základní učebnice pedagogiky. Praha, Grada, ISBN 978-80-247-5039-2, s.112

PŘIHLASTE SE K ODBĚRU NEWSLETTERU.

Tématem newsletteru jsou trendy ve vzdělávacích technologiích, lektorské i digi tipy, online vzdělávání. 

Jste úspěšně přihlášeni k odběru newsletteru.