fbpx

Uvažovali jste někdy nad tím, že byste ve výuce rádi využili deník sebereflexe? Možná vás inspiruje zkušenost, jíž s takovými deníky učinila středoškolská učitelka angličtiny Zuzana Palátová. V článku, který s jejím laskavým svolením publikuji, popisuje svoji cestu k využití deníků, své důvodu i reakci studentů. Musím říct, že už dlouho jsem nečetla tak inspirativní text

Autorka článku je: Zuzana Palátová

 Jako křeček zavřený v systému

Všechno to začalo mojí velkou frustrací z obrovských skupin, které učím. Učím na SOŠ, kde angličtina úplně prioritu nemá, ale maturovat z ní chtějí téměř všichni. Cítila jsem, že to, co děláme v hodinách, může být skvělé, ale všichni studenti jsou tak různí, že je nikdy neoslovím všechny. Navíc ze začátku těžko chápali, proč některé věci děláme a nechtělo se jim moc spolupracovat.

Před nějakým časem jsem se dostala ke kurzu pro samouky od Lýdie Machové a korunu tomu dala její přednáška 7 důvodů, proč školní výuka nemůže fungovat. Cítila jsem se jak křeček zavřený v systému, který prostě nemůže fungovat, ale všichni se o to urputně snažíme.

Co dělají jedničkáři? Hrají hry a chatují

K tomu se navíc přidala korona s distanční výukou. Připadalo mi, že studenti sedí za počítačem, mají veškeré potřebné materiály před sebou, mají hromadu času a neučí se anglicky jen proto, že jim nikdo neřekl, jak to všechno využít. Jak už někdo psal na facebooku v komentářích, taky jsem si všimla, že všichni čekají, že je tu angličtinu zázračně naučím já tak, že v hodině budou dělat, co jim řeknu (a někteří ani to ne) a víc na to ani nesáhnou.

Také jsem přemýšlela nad jedničkáři, co ve skupinách mám. Většina z nich na učebnice úplně kašle, hrají PC hry nebo s někým chatují, ale když přijde na test, mají všechno správně.

Podařilo se mi namotivovat 50 studentů

Naplánovala jsem jim tedy týden, kdy jsem jim namluvila prezentaci o mé cestě za jazyky, aby věděli, proč a kdo s nimi mluví (v září jsem nastupovala, takže jsem se sotva stihla naučit jména studentů a oni toho o mně taky moc nevěděli), pak jsem jim pustila Broňovu životní cestu, která zaujala hlavně mé dyslektiky a ty, kdo mají z angličtiny čtyřky, a pak jsem jim rovnou pustila video výše zmíněné (7 důvodů, proč výuka ve škole nefunguje).

Následovala reflexe jejich dosavadního stylu učení angličtiny. Už tam bylo jasné, že jim dochází, že nemohou magicky spoléhat na učitele, že za svoji angličtinu mají zodpovědnost oni sami a že v hodinách mohou dostat příležitost a prostředí, ale jak to využijí, je na nich. Na všechny reflexe, co mi psali, jsem jim psala individuální zpětnou vazbu.

Videí ten týden bylo víc, o tom jak na mluvení, gramatiku, o vytrvalosti, systému učení, různých aplikacích a materiálech… a na konci týdne se mi podařilo takto namotivovat zhruba 50 ze 70 studentů, kteří tento „minikurz“ absolvovali, což jsem na začátku vůbec nečekala!

Všichni mají šanci růst svým tempem

Každý měsíc mi už od září odevzdávají deník, kde shrnují svoji anglickou aktivitu za daný měsíc. Na začátku s tím hodně měli problém, přestože jsem se snažila jim vysvětlit, k čemu to je. Po tomto týdnu ale drtivá většina studentů začala deník psát jinak a viditelně se zvedla jejich anglická aktivita.

Pokaždé, když mi deník pošlou, já si ho přečtu a okomentuji. Snažím se hodně chválit, podporovat, být pozitivní a když vidím prostor pro zlepšení, navrhnu jim něco navíc. Za každý měsíc také dostanou jedničku, která vůbec nemá zanedbatelnou hodnotu.

Cílem deníků je naučit mé studenty, že jakákoli anglická aktivita se počítá. Nejen gramatická cvičení na hodině, nejen testy, ale všechno. Navíc to, co dělají doma a baví je to, ať už je to cokoli, je pro ně cennější než to, co děláme ve škole z uniformní učebnice.

Znovu se tak vracím k mým jedničkářům, kteří své vědomosti rozhodně nemají ze školy (ostatně, kdo ano…). Všichni studenti tedy dostávají jedničky za jakoukoli aktivitu, kterou vyvinou (pokud dělají alespoň každý týden něco). Dosáhne na ni čtyřkař stejně jako jedničkář a všichni se mají šanci posouvat a růst svým tempem.

Vím, že jsem to školní hodnocení trochu pokroutila, známky trochu neodpovídají skutečným testovým znalostem (zvlášť v distanční výuce), ale říkala jsem si, že to zkusím, protože to je jediný způsob, jak se k tolika studentům stavět individuálně a každého z nich vidět na cestě za angličtinou v dlouhodobém horizontu. Oni jsou zase nadšení z toho, že můžou dělat to, co je baví, dostanou za to super známku a ještě o ně někdo má zájem.

Studenti konečně vidí, že ten jazyk k něčemu je

Od většiny z nich mám výbornou zpětnou vazbu, protože konečně vidí, že ten jazyk k něčemu je a můžou svůj posun monitorovat. Samozřejmě ale existují i tací, pro které je to utrpení a ti se s tím vyrovnávají jak mohou.

Po Vánocích jsem studenty chtěla namotivovat znovu, tak jsem vytvořila prezentaci, ve které jsem anonymně vypíchla ze všech deníků za září – prosinec jejich úspěchy, věci, ze kterých měli radost, co zkusili nového, co je překvapilo atp. Každý z nich zná jen ten svůj deník a moc se jim líbilo, když v prezentaci našli kousek zrovna toho svého a mohli vidět, kam se za 3 měsíce posunuli ostatní. Pro ty, co tím trpí to zase byl důkaz, že to opravdu funguje a že má cenu to zkoušet.

Nikdy jsem moc s motivací pracovat neuměla, ale tohle, se mi zdá, že se stalo tak nějak samo. Ten systém má asi spoustu much, ale vždycky, když ty jejich deníky čtu (mám jich vždy 70 najednou), mám pocit, že má moje práce smysl i výsledky a hrozně mě to motivuje. 

 

Zuzko, musím říct, že už dlouho jsem nečetla hezčí svědectví o tom, jak krásně a plodně může reflexe učebního procesu fungovat mezi středoškoláky.

Pokud jste z textu nadšeni stejně jako já, neváhejte jej sdílet.