fbpx

Motivace je jedním ze zásadních činitelů, s nimiž musí učitel ve vyučování počítat. Podle Irene Konyndyk (2012) motivace u žáků s dyslexií a jinými specifickými poruchami učení může zásadně rozhodovat o úspěchu či neúspěchu, zejména pak v takových předmětech jako jsou cizí jazyky. Podle Konyndyak je v první řadě potřeba dyslektické žáky nepodceňovat. V druhé řadě je pak potřeba učinit taková opatření, abychom žákům s dyslexií a dalšími specifickými poruchami učení šli opravdu naproti.

Jak říká, každé dítě je jiné a rozhodně neplatí, že existují děti s problémy a děti bez problémů a mezi nimi je ostrá hranice. Zaprvé, specifické poruchy učení se vyvíjejí. Dítě, které s dyslexií bojuje v raném věku, nemusí mít v pubertě zásadní problém. Řadu omezení se dyslektik navíc naučí kompenzovat. A zadruhé, mezi dětmi ve třídě může být řada nediagnostikovaných, lehkých dyslektiků.

Konyndyk doporučuje následující opatření:

Významná je práce se skupinovou dynamikou a budování kolektivu, roli hraje rozestavění lavic ve třídě, důležité jsou třídní rituály. Dyslektikům dále pomáhá názornost. Nápomocné mohou být tedy vizuální pomůcky rozvěšené po třídě.

Uvádí, že velmi užitečná je pro dyslektiky práce s mentální mapou, barevné kódování určitých gramatických jevů, zobrazování látky prostřednictvím plakátů či tabulek, viditelně zaznamenaná aktuální slovíčka k naučení, apod.

Poukazuje na to, že u dyslektiků hraje klíčovou roli názornost, a to pokud možno názornost nikoli pouze textová, nýbrž také názornost obrazová, zvuková, ale i hmatová, tělesná a zkušenostní.

Z hlediska organizace hodiny je pro dyslektika zásadní určité ukotvení. Je třeba učit explicitně. Na začátku hodiny je vhodné uvést cíle dané lekce, v průběhu zopakovat, co právě probíráme, na konci shrnout a načrtnout, co se bude dít dál.

Konyndyk vedle toho doporučuje neprobírat během hodiny příliš velké množství látky. Drilovat a automatizovat prostřednictvím rozličných a zajímavých aktivit. Nechat dítě prožít si úspěch. Poté si zaznamenat naučené vizuálně, např. prostřednictvím mentální mapy, kterou si sám žák vytvoří. A často se k látce vracet.

—————-

Otázka: Je vůbec potřeba, aby žáci s dys-poruchami absolvovali ve škole povinně cizí jazyk? 

Uvádí se, že se specifickými poruchami učení se potýká 10% žáků a studentů. Dyslexie je nejčastější z nich. Dyslektici bojují s dekódováním jazykových znaků, jak v textové, tak v mluvené podobě. Nejde jim čtení, často mají problém i se psaním, a dokonce i s poslechem jazyka. Nese to sebou ale celou řadu dalších problémů. Hůře se jim věci pamatují, mají problém s organizací svých učebních aktivit, s organizací času obecně. Vedle rozpoznávání napsaných slov mohou mít problém i v rozpoznávání zvuků. Cizí jazyky pro dyslektika nesou celou řadu výzev.

V některých zemích jsou tito žáci osvobozeni od povinnosti absolvovat cizí jazyk (např. v USA mohou místo toho absolvovat mezinárodní znakový jazyk). V České republice je angličtina povinná pro každého. Obecně se mezi odborníky napříč národnostmi však již nediskutuje otázka, zda dyslektik do jazykové třídy patří či nikoli, ale otázka jak zorganizovat výuku, aby z ní těžili i žáci se specifickými vzdělávacími potřebami.

Jak říká speciální pedagožka Irene Konyndyk z University of Michigan ve stejnojmenné knize: “Cizí jazyky jsou pro každého”. Klíčová jsou podle ní opatření. Vedle těch tradičních, jako je více času na úkoly, méně textu v diktátech či ústní zadávání úkolů, ukazuje řadu dalších. Takových, která lze jednoduše zakomponovat do chodu hodiny a přitom z nich těží celá třída.

 

Otázka: Jak může učitel pomoci žákům s dys-poruchami rozvinout vnitřní motivaci?

Být v roli učitele či dokonce rodiče žáků se specifickými poruchami učení s sebou nese požadavky navíc. Konyndyk říká, že klíčové je zaprvé, naučit se naslouchat hlasu takových žáků a zadruhé, mít v ně dostatek důvěry.

Z vlastní zkušenosti doporučuje zapojit do učební rutiny tzv. sebereflektivní deník, do kterého si žáci pravidelně zaznamenávají své úspěchy i neúspěchy. Učí se pojmenovávat své učební strategie i slepé uličky. Učí se jeho prostřednictvím přejímat odpovědnost za svoje učení. Sebereflektivní deník je mimo to také formou osobní komunikace s učitelem.

Druhou úspěšnou strategií jsou pak dotazníky. Učitel prostě jednou za čas rozdá žákům ve třídě dotazník, aby se dozvěděl, co od něj žáci skutečně potřebují, jak jim může pomoci. Dejte žákům slovo, naslouchejte jejich hlasu, radí Konyndyk.

Reference:

KONYNDYK, Irene Browen. Foreign Languages for Everyone: How I Learned to Teach Second Languages to Students with Learning Disabilities. Edenridge Press LLC. 2012. ISBN 1937532909 (e-book).

PŘIHLASTE SE K ODBĚRU NEWSLETTERU.

Tématem newsletteru jsou trendy ve vzdělávacích technologiích, lektorské i digi tipy, online vzdělávání. 

Jste úspěšně přihlášeni k odběru newsletteru.